Petr CHELČICKÝ .... www.petrchelcicky.cz
www.chelcicky.cz
|
... |
... |
|||
 |
 |
|
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
... |
||
|
Nebyl mistr sedmera umění, ale jistě byl plnitel osmera blahoslavenství, i také pravý doktor český. Vydavatel Síti víry 1521. JE TOMU PRÁVĚ STO LET, co 4. díl Palackého Dějin národu českého objevil širokým vrstvám národa Petra Chelčického, velikého bojovníka husitské revoluce, jenž byl do té doby znám jen učencům, a prohlásil ho za muže bezmála nemenší velikosti, než byl Hus. Byl to první obraz Petrovy osobnosti i jeho díla. Od té doby se zabývalo Chelčickým mnoho vynikajících badatelů, a to nejen domácích, ale i cizích, zejména ruských a úsilí tolika vědeckých pokolení obohatilo obraz Palackého o nejeden cenný rys. Vynořily se nové spisy Petrovy, vyjasnily se jeho vztahy k vůdčím osobnostem i směrům husitské revoluce a nejnověji se podařilo, jak smíme věřit, odhalit i tajemství, jež vzdorovalo nejtvrdošíjněji dosavadnímu bádání, zjistit totiž jeho rodiče a rod, a také, třeba jen zhruba, rok jeho narození. Byl dosud jakýmsi bludným balvanem našich dějin. Jeho životní osud byl bolestnou záhadou. Vše téměř, co o něm víme, pochází z jeho spisů, svrchovaně skoupých na zmínky povahy osobní; jediná významná událost jeho života, setkání s tvůrcem Jednoty bratrské B.Řehořem, je dosvědčena vzpomínkou B.Řehoře samého. Sama základní data Petrova života, jeho narození a skon, dovedli jsme stanovit jedině odhadem, jenž se kolísá až o 10 let. Jako by celý ten velký život byl pro nás zaklet kouzlem, které žárlivě střeží jeho tajemství. Skličovalo to tím více, že již Palacký vyslovil názor, že Petr vzešel z rodiny vladycké, více méně zámožné, což mu prý umožnilo žít svému spisování ve vsi, po níž dostal jméno. K tomu zdání, praví Palacký, vede nás nejvíce zřetel neb oko, kterým patřil na společenské poměry svého věku, neprozrazuje nikde nějaké osobní podjatosti aneb sklíčenosti právem cizím, a obraceje pozor, vedle náboženství, nejvalněji k myšlenkám a péčem zemanským. Avšak největší náš dějepisec nenašel Petra ani v jediném současném dokumentě a marně ho hledal i jedinečný znalec naší šlechty A. Sedláček. Čím to, že Chelčického nelze najít v dosti přece bohatých zprávách o jeho současnících v jeho kraji? Což opravdu nevede ze začarovaného toho kruhu žádná stezička? Nuže, v samé blízkosti Chelčic, v Záhorčí, necelou čtvrthodinku odtud, tak blízko, že se tamní obyvatelé počítají k Chelčicům, se připomíná v letech 1395-1424 zeman jménem Petr, jehož osudy životní, pokud je známe, doplňují vítaně to, co víme o Petru Chelčickém, takže v něm jasně poznáváme, koho hledáme. Petr zvaný Záhorka - tak zní jeho jméno, když se nám vynoří po prvé - byl syn Svatomíra ze Záhorčí, prvního, jenž se odtud píše, a to v 1. 1362-72. Svatomír se však píše v 1. 1367-73 i z Březí jako jeho bratří Rynart (1362-7) a Přibyslav či Přibek (1373-95). Všichni tři se tím hlásí jako k rodnému hradu k Hrádku Březí u Týna nad Vltavou. Odtud se psal i jejich otec Albert, jenž byl 1367 již mrtev a je nejstarší v pramenech postižitelný Petrův předek. Petrův otec Svatomír měl 1378 v dědičném nájmu od kláštera v Zlaté Koruně i Dvůr Petrův, nynější Červený Dvůr u Netolic, kterého možná nabyl nedávno pomocí vlivného preláta, do jehož rodiny se přiženil. Byl to krumlovský farář Hostislav z Bílska na Protivínsku, který mu spolu s bratrem Ondřejem dal za ženu svou sestru Bětu. Svatba byla vykonána nedlouho před 3. prosincem 1378, neboť toho dne - bylo to čtyři dny po smrti císaře Karla IV. - dali oba bratři nevěstini napsat listinu, kterou zlatokorunský opat bere v ochranu svatební smlouvu obou manželů. Zápisem tím pojišťuje Svatomír choti 40 kop jejího věna na jmenovaném Dvoře a slibuje, že zemře-li sám předčasně, budou tyto peníze vráceny Bětě a jejím oběma bratřím, kteří to věno zřejmě za sestru zaplatili.5 Petr byl, pokud známo, jediný syn mladé rodiny a narodil se pravděpodobně do roka po svatbě, tedy 1379 nebo brzy potom, takže za rok jeho narození možno zhruba pokládat r. 1380. Otec zemřel dítěti velmi brzy; v únoru 1388 je již jistě nějakou dobu pohřben, neboť tenkráte prodali poručníci dvůr Sedlovice u Netolic jménem sirotka Petra. Zletilosti nabyl Petr nejpozději 1395. To mu je aspoň 14 let. Tu se nám objevuje poprve v právním aktu, vykonávaje se strýcem Přibíkem a osmi jinými příbuznými patronátní právo ke kostelu v Křtěnově u Hrádku Březí, kam rod dosazoval za faráře zpravidla členy vlastního rodu. Faru dostal tenkrát Petrův bratranec Albert z Březí, jenž se potom 1416 stal přízní Václava IV. biskupem olomouckým, když tu pak narazil na odpor nesmiřitelné strany katolické, vyměnil si toto biskupství za litomyšlské. Revoluce ho brzy nato biskupství zbavila, titul však podržel až do smrti (asi 1440) ....
Ze všech památných a významných zjevů celé doby husitské jistě nejmohutnější je Petr Chelčický. Syn veliké doby, stojí přece nad ní, a třeba všemi svazky k ní připoután, přece zaujímá místo samostatné. Sice sám o sobě vyznává: "Ač já malé neb lechké svědectvie mohu o latině vydati", a mnozí prý se nad ním pohoršovali, "že by laik a v latině neučený byl". Ale přece již před uplynutím prvého století od jeho smrti smělo o něm právem býti napsáno, že "byl jest také pravý doktor český". Byl jím již proto, že z domácího náboženského hnutí vyšel a na ně ve své činnosti navazuje. jsou to nejdražší jeho jména k nimž se sám hlásí jako k svým učitelům, ale neváhá ani rozejíti se s nimi, kde nesouhlasí, a neobává se často nesouhlasiti, kde se tím dostává v rozpor snad s celou veřejností. jeho činnost padá do let české slávy válečné, jejíž vítězství vlévala malému národu, bojujícímu proti všem, nadšení a odvahu k bojům dalším a samy protivníky naplňovala obavou a údivem. Chelčickému tato sláva neimponuje, poněvadž je zbrocena krví ... Nebyli to však jediní jeho učitelé. Neváhá jmenovati ani jejich protivníky, ale vedle nich byli to také Valdenští ( Valdes ), kdo na něho měli vliv, právě v této otázce snad největší. je jistě karakteristické, že ani těchto styků se neostýchal, ač šlo o kacíře církví odsouzené; neboť jméno kacíř, byť i husitství přineslo tu jisté zmírnění, bylo hrozné celému středověku - a Chelčický, třeba z jeho názorů vyzařují i myšlenky moderní, je člověk plně středověký, se středověkem myslící i cítící, i když se autoritě středověké nepodroboval. Ale i tu, třeba se i od nich mnoho učil, zaujímá Chelčický vždy místo samostatné, jako snad vůbec nedovedl cizích názorů přejímati bez kritiky, cizí myšlenky nedovedl vyslechnouti, aby jí svým duchem nezpracoval ....
Přeju jim všechno dobrý a hlavně, aby jich, jako nás všechny vostatní, Pán Bůh při zdravym rozumu zachovati ráčil při tom všelijakým vrchnostenským blbnutí, co nám ho jen pro naše veliké hříchy naděliti ráčil ....
Letos (2006) si připomínáme 590 let od upálení Mistra Jeronýma Pražského. Stalo se tak 30. května 1416, téměř rok po upálení Mistra Jana Husa. Přesné datum narození Jeronýma neznáme, tak jak ho neznáme ani u Husa. S Jeronýmem Pražským se setkáváme v roce 1398, kdy je jeho jméno poprvé zaznamenáno análech Karlovy univerzity v souvislosti s jeho promocí za bakaláře na artistické (filosofické) fakultě. A toto datum do určité míry může určit, kdy se asi narodil. Bakalářské zkoušky student skládal mezi 18.- 22. rokem svého života. ....
Dlouho odpočívala ladem půda pod Orlickými svahy, která dříve občas přinášela úrodu ... Možná tam, kde dnes stojí již jako muzeum první modlitebna Jednoty bratrské, do roku 1458 rostly ovocné stromy. Ovšem, toto místo se proměnilo v "zemi úrodnou", jejíž duchovní ovoce smíme ochutnávat i v naší současnosti. ....
V sobotu 25. října 2008 byla historickou společností VERITAS dokončena a předána veřejnosti k užívání nová turistická naučná stezka v blízkosti Dačic a Telče na jihu naší vlasti. Jde o prostřední úsek tzv. Cesty valdenské a české reformace. Stezka by měla v budoucnu, až bude realizována v celé své zamýšlené trase, spojit Jihočeský kraj a kraj Vysočinu. Stezka připomíná místa pobytu valdenských, tj. skupiny křesťanů, jejichž hnutí ve středověku zahájilo světovou reformaci. Stoupenci učení Petra Valda se na pomezí Čech, Moravy a Rakouska dostali v důsledku pronásledování západní církví na přelomu 13. a 14. století. ....
Neoplácejte zlým zlé
....
V sobotu 8. října se konala výroční konference Exulantu v modlitebně BJB na Pankráci. Exulant je občanské sdružení, které sdružuje přistěhovalce, reemigranty z Polska, Německa a z Volyně, příp. jiných částí bývalého Sovětského svazu. Členové Exulantu se snaží navazovat a rozvíjet kontakty jak se zahraničními Čechy, tak i s přistěhovalci z těchto zemí na území Česka. Řadu let byl jejím předsedou atomový vědec profesor Karel Matějka, po něm bývalý synodní senior Českobratrské církve evangelické bratr Mi)r. Pavel Smetana. Výbor Exulantu tvoří jak příslušníci CCE, tak i BJB a Církve bratrské. Exulant má za sebou bohatou literární činnost. Sestra dr. Edita Štěřiková zpracovala celé dějiny exilu, co neučinil ani František Palacký. Exulant se vyjadřuje k náboženskému dění u nás. Věnuje se historii, a to ne jenom historii "EXILU," ale historii náboženských dějin u nás vůbec. Na letošní konferenci v Praze byli pozváni historik z římskokatolické strany dr. František Holeček, za protestanty promluvila doc. dr. Eva Melmuková z Katedry církevních dějin ETF UK. Téma obou přednášek a následných diskusí bylo: "Je možná rehabilitace M. Jana Husa?" Účastníci konference se shodli, že rehabilitace M. Jana Husa není možná. M. Jan Hus je mimo oblast rehabilitace. Rehabilitovat znamená vrátit. Papež Jan Pavel II. sice M. Jana Husa uznal za reformátora, ale jen českého a pro Čechy, ne s větší působností a s větším dosahem. Hus nebyl jenom český reformátor, Hus má evropský záběr a dosah jeho myšlenek jde daleko za hranice jeho času. I Martin Luther, německý reformátor, se hlásil k Husovi, k jeho reformačním myšlenkám, k české reformaci. Přístup k M. Janu Husovi měli oba přednášející na této exulantské konferenci poněkud odlišný. Římskokatolická strana vidí Husa jinak na domácí půdě a jinak na kostnickém koncilu. Protestanté v Čechách se nemusí obávat, že si Jana Husa přivlastní katolická strana. Hus neumírá jako římskokatolický kněz, ale jako kacíř. Jako katolického kněze ho nemohli ošlehávat a posléze zardousit plameny kostnické hranice. Hus šel na hranici jako odsvěcený kněz, ne už jako římskokatolický kněz. Nesl na sobě kacířské prokletí a s ním také umíral. Hus nebyl hrdina, raději by žil, než umíral, ale raději umíral, než by zapřel Boží pravdu. Vlastimil Pospíšil
Kapitola První: Už jsem něco sepsal o nenávisti a bezpočetných léčkách Antikrista, který jimi již dlouhodobě intrikuje proti Kristu. A hlavně jsem zdůraznil, že Antikrist odvrhl Zákon Boží, poskytnul širokou cestu vedoucí k přestoupení mnohých Božícho přikázání a nabídnul své zákony odporující zákonům Božím. Snaží se o to, aby byl zákon Boží zapomenut anebo špatně chápán. Dosáhnul toho, že se o Boží zákon vedou jalové pře, které vedou k opuštění vlastního obsahu Kristova Evangelia. A skrze své zákony svedl Antikrist lidi, takže zcela nebo částečně opovrhují Kristovou smlouvou. A protože se tito lidé cítí zahanbeni Božím zákonem, obcházejí kolem Písma s doktory plnými Ducha Svatého a hledají, jestli by skrze jejich učení nenašli ospravedlnění. Zkouší něco svého přilepit k Božímu Slovu, aby jejich výmysly byly považovány za zákony Boží. Proto zde některé tyto léčky a odpornosti popíši. Kapitola Druhá: Následující verš často tělesní mistři citují a zneužívají jej k přilepování svých výmyslů: "Na stolici Mojžíšově sedí mistři a zákoníci, cokoliv Vám říkají, to čiňte..." Tento verš vykládají tak, že mistři sedící na stolici Mojžíšově mají pravomoc danou z hůry, že mohou rozkazovat a ustanovovat, cokoliv je jim libo. A tyto jejich rozkazy a ustanovení mají poddaní poslouchat. Chtějí tímto výkladem citovaného biblického verše svázat poddanské obce, aby jejich příkazy pokládali za příkazy Krista. Jejich úmyslem je vést lidi tak, aby je sama úcta ke Kristu odváděla od Boha i od samého Krista. A proto se mýlí a vždy se mýlit budou, když říkají, že skrze uvedené verše Pán Ježíš zavázal křesťanský lid k těm nesmírným zákonům prelátským, anebo že tímto příkazem dal Kristus prelátům pravomoc nad poddanými, aniž by Pán Ježíš jejich příkazy upravil a zlé z nich vypustil. Rozhodně těmito slovy Pán nepodepsal prelátům bianco šek. Jejich výklad není pravdivý, neboť stolice Mojžíšova není nic jiného než zákon Boží, jehož byl Mojžíš úředníkem a služebníkem. Úřad a služba Mojžíšova spočívá v tom, že vede lid k poslušnosti Božímu Zákonu. Stejně tak i ti, co sedí na Mojžíšovém stolci, mají ve vyučovat Boží Zákon. Jen k tomuto úkolu byli povoláni židovští mistři: Přednášet Zákon. Na to myslel Pán Ježíš, když řekl: "Cokoliv vám řeknou z té stolice, to čiňte." K tomuto pochopení Mojžíšovi funkce dopomoz Sám Bůh, který mezi mnohými přikázáními prohlásil i toto: "Učiníš vše, co tě naučí kněží z Léviova pokolení podle toho, co jsem jim příkázal. Horlivě splníš ta přikázání od Boha dané.(VMoj.24,8)" K tomuto tedy podřizuje lid Mojžíš: Ukazuje mu, v čem se mají kněží a mistři polouchat, když v jeho úřadě budou přikazovat. A říká dál Pán Bůh: "Když podle toho budou učit, co jsem jim přikázal; zákon, který jsem kněžím poručil, aby v něm vyučovali mistři a zákoníci prostý lid." A tak Ježíš úvodním citátem napomenul židovský lid, aby poslouchal mistry a zákoníky ve všem, co budou říkat z Božího Zákona. K tomuto Pán Bůh zavázal lid. O tom samém pak mluví Bůh k proroku Ezechielovi: "A ty, synu člověka,jmenoval jsem tě strážným Izraelskému domu. A tak, když uslyšíš řeč z mých úst, budeš jim ode mne zvěstovat. Řeknu-li neomlistněnému: Jsi bez milosti, smrtí zemřeš!" a ty k němu nepromluvíš tak, aby opustil své cesty, ten neomilostněný ve svých vinách zemře. Ale já budu potřebovat krev ze tvé ruky, protože jsi zmeškal tu chvíli, kdy jsi mu měl vyřídit vzkaz ode mně, aby se on odvrátil od svého hříchu, a tak půjdeš kvůli němu do pekla.(Ez 3,17n)" Tady Bůh přesně popisuje Strážnému, co má mluvit domu Izraelskému, když řekl: Když uslyšíš řeč z mých úst, budeš jim ode mně zvěstovat!" Je to jednoduché: Jedině to, co uslyší z Božích úst, má vyřizovat lidu. A ještě toto napsal Mojžíš: "Nepřidáš ke slovu, které k vím promlouvám, ani z něho neodebereš. Poslouchejte přikázání Pána Boha Vašeho, která já k vám mluvím, která vám přikazuji." Tyhle biblické verše neukazují, že by ti úředníci, kteří sebe sama nazývají pastýři Božího stáda, směli své zákony tomuto stádu přidávat. Jenom to, co apoštolům určil, když je poslal kázat: Učte tomu všemu, co jsem Vám přikázal. V úvodním citátu však Ježíš nerozkazuje jim přidávat lidem další zákony vedle těch Svých. Kapitola třetí. Stále ještě rozebíráme slovo Ježíše Krista: Co oni řeknou, to čiňte. Díváme se na názor mistrů, podle kterých tento verš vyzívá lid, aby je ve všem poslouchal a činil to, co oni učí. Velký je rozdíl mezi učením Starého a Nového zákona. Protože pro jiný účel byl darován Starý zákon a pro jiný zákon Nový. Zákon Starý je tělesný, pojednává o věcech hmotných, jde zvnějšku dovnitř, používá literu. Všechny přikázání se zde mají plnit fyzicky, tak, jak řekl Bůh. Bůh určuje, kde zpálit krávu na popel, kde obětovat kozla za hřích, a kde zas berana k oběti pokojné. A tak dále. Všechny tyto věci se prováděli beze změn. Bez jakéhokoliv výkladu se mělo to či ono tělesně učinit tak, jak vše bylo přikázáno. A proto Pán Ježíš k takovýmto hmotným přikázáním zavázal lid, aby následoval učení mistrů, neboť ti nemohli tak snadno překrucovat zákon. Ten se měl naplňovat přesně, fyzicky, na základě litery, která nepotřebovala výklad. Ale Nový Zákon je duchovní, ten naopak potřebuje pravdivého a věrného vysvětlení, aby z něho mohl mít prostý lid užitek v následování, ve ctnosti, duchovní spravedlnosti, v dobrém svědomí a v Milosti Boží. Nevěřím, že by Pán Ježíš vydal svůj prostý lid zpupnému mistru, anebo pyšnému a světskému faráři širokého a tučného břicha. Nevěřím, že by Kristus posvětil každý výmysl, co ze Zákona ten či onen vydojí. Proto odmítám, že by slova: "Co oni říkají, to čiňte" platila i na Novou duchovní smlouvu. Neboť sám o sobě žádný tělesný a bludný mistr, ani žádný kněz nedisponuje pravomocí, kterou by mu poskytovalo Písmo. Pravomocí vládnout a pravdu ukazovat prostému lidu, jak věrně naplňovat Slovo. Tuto pravomoc drží jen ti, kdo k tomu mají dar od Boha, světlo Jeho Moudrosti. Jenom ty Bůh povolává, aby zvěstovali Pravdu skrze pravdivé a věrné vyučování. Rozhodně však nemá každý mistr či farář moc nad Božím Slovem. Takoví nejsou schopni kázát Věrnou Pravdu a na této pravdě stavět a posilovat lid, vždyť sami jsou daleko od Boha. Vždyť takoví často cizoloží, lžou skrze Starý i Nový Zákon, provádějí své svatokupecké obchody, z výtěžků kostela si nacpávají vlastní břicho a dokonce si děvky kupují. Potvrzují všechny jedovaté zákony Antikrista, které zdobí Písmem tak, aby je mohli vydávat za Boží Slovo. Když se však na tyto věci zeptají kněze, nepřizná se. Odpoví, že nekáže sám ze sebe, ale čerpá z děl velikých svatých doktorů, plných Ducha Svatého, kteří moudře Zákon Boží vyložili. Zní to rozumně, ale nenese to pravé ovoce. Jestliže totiž hlásají Slovo Boží podle moudrosti pramenící z Ducha Svatého, pak by již přišel na svět Boží Zákon. Jenomže svět ovoce Božího Zákona nevidí, ale naopak, stojí naprosto vzdálen Boží vůli. To však znamená, že tito kněží a mistři lžou světu a k této lži využívají ony slavné výklady moudrých doktorů. I když mají k dispozici spoustu knih, a v nich plno moudrostí údajně z Ducha Svatého, přesto však nevidíme, že by skutky Ducha Svatého uvedli na svět. Naopak, zcela proti Němu rozdělili lid do tří tříd, postavili člověka proti člověku, aby jeden druhého vraždil, okrádal, křivdil a nenáviděl. A lid slepý, který nezná cesty Boží, si zamiloval světský život. To je ovoce těchto kněží a důsledek jejich "moudrých" výkladů Písma Svatého. Proto nevěřím, že by Pán Ježíš přikázal svůj lid takovýmto prelátům a mistrům, když prohlásil: "Cokoliv vám řeknou, to zachovávejte a čiňte." Vždyť tak by otevřel cestu k oklamání celého světa. Jak by mohl na jedné straně takto poddat lid nevěrným duchovním a na straně druhé varovat: "Důsledně se střezte falešným prorokům, když k vám přicházejí anebo nad vámi panujím" a vy jim nohy líbáte... Přece věděl, že takto lstivě budou mluvit mistři a faráři, kteří se ani nedokáží rozhodnout, na čí stolici že sedí, jestli na Mojžíšově, nebo na Kristově. Právě je Pán Ježíš označil za lotry a zloděje, kteří nevešli do ovčince dveřmi. A lotr nepřijde s jiným úmyslem, než ukrást Slova Boží lidu a zamordovat jej svými smrtelnými výmysly a tím je do zatracení odvést. Vždyť o takových falešných prorocích, takových lotrech, by Pán Ježíš nikdy neřekl: "Zachovejte všechno, co vám řeknou..." ale spíše: "Střezte se jich, abyste spolu s nimi neupadli do zatracení..." Měl by se snad lid uvázat k takovým vrahům lidských duší, anebo spíše naslouchat varování apoštola: "Nevěřte každému duchu, ale zkoušejte ho, jestli je od Boha..." A čím více se přezkoumá každý ducha, tím méně zmůže lživý výklad věty: "Zachovávejte a čiňte" a více prostoru dostane výrok: "Nevěřte každému duchu a nechoďte jeho cestami..." Proto vystup, Mistře, postav se proti stolici Mojžíšově, posaď na ni mistra sedmero umění a uvidíš, jak ho Pán Ježíš svrhne dolů k zemi. Měj si, kolik chceš, knih cizích, nemáš-li ducha Ježíšova, pak nejsi Jeho. Proto nemůžeš vlastnit Zákon, ani moc k poznání Boží Pravdy, aby jsi mohl lid v lásku vést, pouze jej otrávíš smrtelnými jedy, jak nyní tvé skutky ukazují. A tak neukáže žádný mistr, jak Ježíš veliké kněze posadil na Mojžíšův trůn, jak jim dal pravomoc, aby z toho trůnu zákon za zákonem vyhlašovali lidu a zvlášt křesťanům, a přikazovali jim ve jménu Kristově, cokoliv by jim na mysl přišlo. ....
"Kromě výstředních sekt, jež více nebo méně spouštěly se Písma svatého co jediného základu víry a nauky křesťanské, připomínají se okolo polovice 15. století zejména bratří chelčičtí, vilémovští, divišovští, žatečtí, kolínští, hradečtí aneb orebští, litomyšlští, rychnovští a ještě jiní. Vše to však utonulo dávno v proudu věků a nenechalo žádného po sobě znamení." "Jen jeden jediný toho způsobu zjev činí výminku, když ne slavnou, aspoň památnou a důležitou; o jednom jediném z nábožných těch bratrstev naskytuje se nám netoliko možnost, ale i povinnost podati zprávy, neboť živý pramen působení jeho nejen odolal věkům pozdějším, ale slibuje i do budoucna ještě účinky zdárné ve všelikých končinách světa - míníme bratry chelčické a učitele jejich Petra co předchůdce a duchovního otce Jednoty bratří českých a moravských. Musíme se pozastaviti při zjevu jeho, neboť tu máme co činiti se spisovatelem, který co do samostatnosti ducha, původnosti a plodnosti myšlenek i jadrnosti slohu první mezi souvěkými krajany svými osobil sobě místo a hned po mistru Janu Husovi jmenován býti musí." Kromě historika by se nám hodil jako spolupracovník kriminalista, protože pátrání po Petru Chelčickém byla a dodnes je taková historická detektivka. Jistotu nemáme ani o samotném jeho jméně. Nedochoval se ani jediný jeho spis nebo jiná písemnost s vlastnoručním podpisem, ba ani s bezpečným vyznačením osobního jména. Pouze v jednom jediném rukopisném souboru jeho děl, v kapitulním sborníku, najdeme křestní jméno Chelčického, a to ještě v převrácené podobě. Vypadalo to jako "RTEP." Pozpátku. Správně je to "PETR." Tato nemístná mlčenlivost nás ale nesmí překvapovat. V 15. století ještě nebylo obyčejem přesně označovat literární díla jménem autora a názvu na titulních listech jako dnes. Kromě toho - osobní jména nebyla tehdy nic jistého (zvlášť u osob, která netála na společenském žebříčku nějak vysoko). V pramenech se nejednou setkáváme u stejné osoby třeba s několika jmény. Často to bylo pouze jméno posvěcené křtem, které provázelo člověka celý život. Příjmení ne. Příjmení jako takové vlastně ani neexistovalo. Byla jenom přízviska, přezdívky, příjmí. A ta se během života nebo změnou působiště mohla měnit. U šlechty pravda predikáty zůstávaly, ale ani tohle pravidlo neplatilo vždycky. Podle změny sídla nebo majetkovými přesuny se měnily. Zakoupil-li si pán hrad, začal se po té koupi jmenovat často podle něj. S tím jménem se to fakticky svízel. Co si má počít takový detektiv, byť amatér, když po člověku, po kterém pátrá, nezbyla ani jedna jediná původní stopa?. Velkou práci si s tím dal František Palacký. Ušetřil dnešním pátračům spoustu práce, když se prohrabal hromadou archivních listin a dokumentů. Zjistil, že "Petr Chelčický" pánem Chelčic nebyl, že mu tato vesnice nepatřila, aspoň u nás pod tímto jménem zapsán není. Jako jejího majitele objevil jistého Václava Hrůzu s přezdívkou "Vlhlav," který se později stal purkrabím na hradě Helfenburku. Kromě jeho (tedy Vlhlavovy) tvrze nestálo v Chelčicích žádné jiné zemanské sídlo, na to byly Chelčice moc malá ves, aby se ještě dělily mezi dva zemany. Zdá se, jako by Chelčický přímo z Chelčic nepocházel. Že jeho rodový majetek (pokud nějaký majetek vůbec měl) ležel asi někde v blízkém okolí. Ale - kde? "Záhorčí: Dříve také Záhoří." Na mapě už vlastně splynulo s Chelčicemi. "Petr Záhorka ze Záhorčí." Narodil se Svatomírovi a Bětě Záhorkovým, kterým patřila tvrz v Záhorčí. Jméno dostal po svém dědečkovi, Petru Záhorkovi. "Domýšlíme se, že se narodil okolo roku 1390, protože již roku 1420 míval učené hádky s předními teology onoho věku." Pokud je Petr Záhorka skutečně "naším" Petrem Chelčickým, tak v tom případě se narodil někdy kolem roku 1380, tedy o 10 let dřív. Asi v osmi letech osiřel, protože Petrovým jménem tehdy prodávají poručníci dvůr Sedlovice u Netolic. Toto všechno je možné zjistit a ještě některé jiné podrobnosti lze v historických listinách vystopovat, jenomže: co potvrzuje, že Petr Záhorka a Petr Chelčický jsou jedna a tatáž osoba? Musíme se zřejmě smířit, že se o záhadných postavách Petra Záhorky a Petra Chelčického už asi nikdy nic nového nedozvíme. On stejně není tak důležitý jejich (nebo jeho) život; mnohem důležitější je to, co zůstalo napsáno. "Neuměje než málo latinsky, nemaje nablízku žádné bibliotéky, zbaven jsa obcování s lidmi učenými a obmezen jsa na plody domácí literatury české, kterak mohl tento muž povznésti se přece k té výši spisovatelské? Kde nabyl oněch známostí, o kterých jeho spisy dávají svědectví zjevné a neodolatelné? Kterak dozrála mysl jeho k soudu ne sice bezomylnému, ale vždy samostatnému a pováženíhodnému o věcech božských i lidských, o přírodě a dějinách, o poměrech církve a státu, o mravech a právech společenských?" Velký vliv měli na Petra lidoví kazatelé. Zpočátku asi považoval jejich kázání jenom za zajímavou atrakci, která zviřovala jednotvárnou hladinu venkovského života, postupně však začal vnímat i obsah jejich vzrušených slov. Brzy uvěřil sugestivnímu líčení dojímavého života prvních křesťanů; před jeho očima přímo ožíval jejich strastiplný osud plný pronásledování a útisku pro víru. Jeho srdci byl blízký krásný vzájemný vztah starých křesťanů, prosvětlený nezištným přátelstvím a ochotou pomáhat si za všech okolností slovem i skutkem. Nejvíc si toho pravděpodobně zapamatoval z kázání valdenských. Právě ti totiž požadovali návrat k původní křesťanské církvi. Věřili, že Bůh požaduje od svých dítek především mravní čistotu, život bez hříchů, vyplněný vzájemnou láskou a vírou. Před tváří Boha si byli všichni lidé rovni, všichni žili v ušlechtilé chudobě, nikdo nehromadil bohat-ství na úkor ostatních, o výsledky své práce se dělili rovným dílem. Kněží jim byli opravdovými učiteli, věrně tlumočili příkazy boží, netoužili po majetku a nepožadovali platy a dávky za bohoslužebné úkony. Mše byly prosté, bez zbytečné nádhery obřadních rouch, bez světel a kadidla, konaly se v prostých kostelech, neozdobených nádherou oltářů a obrazů, protože to všechno jenom odvádí pozornost věřících od opravdové služby Bohu. Prvotní křesťané prý neuctívali obrazy a jiné církevní symboly, nesvětili svátky, nepostili se, neznali přímluvy za mrtvé a řadu dalších "modloslužebných" obřadů. Toto všechno si Chelčický dobře zapsal do paměti. "Nebyly to věroučné, nýbrž mravoučné pravdy, které hlavně zaměstnávaly mysl Petr Chelčického; on neměl tolik péče o správnost nauky jako spíše o správnost života; nestaral se více o vyzkoumání tajemství pravd božích, nežli o poznání a za-chovávání přikázání jejich. Po příkladu mistra Matěje z Janova jal se Chelčický posuzovati veškeren život křesťanský svého věku. Následování příkladu Kristova bylo jemu nejvyšším pravidlem milování Boha nade všecko a bližního svého jak sebe samého zákonem všech zákonů; ale milování Boha mělo se díti jedině upřímným a bedlivým ostříháním všech jeho přikázání a z lásky k bližnímu měl člověk i křivdy snášeti trpělivě, nehledati pomsty, neopláceti zlým za zlé.! "Neopláceti zlým zlé..." Znamená to, že byl Petr - pacifista? To znamená, že od samého začátku stál v řadách hlasatelů míru, a to za každou cenu. Za každou. Pravému křesťanovi nepřísluší bojovat se zbraní v ruce - odmítal přiznat jakoukoli výjimku z božího přikázání "Nezabiješ!" A to i v době, kdy do království vtrhli křižáci, kteří se tímto přikázáním neřídili ani omylem. Petr jakoby nic netušil o hrůzách, které šířila vojska ve znamení kříže. Jako by neviděl blížící se zkázu. Jako by nechápal, že v tomto boji nejde jenom o úspěch té či oné strany, ale o samu podstatu, o existenci všeho, čemu sám věřil a co učil. Porážka by v této chvíli znamenala zničení všeho, zač Hus, Jeroným a tisíce dalších bojovníků za pravdu boží doslova položili svůj život. Zikmundovy žoldnéře, kteří se vydali na loupežnou výpravu do bohatého Českého království, tak ty přece nebylo možné porazit přesvědčováním, láskou a trpělivostí. Boží zákon, ke kterému Chelčický tak horlivě lnul, bylo nezbytně v tuto chvíli bránit se zbraní v ruce. Což Chelčickému ne a ne dojít. "To byla myšlenka, která nejpředněji poznačila nauku Chelčického a byla jemu vlastní, totiž naprosté zamítání práva k válčení, ba i práva na trest smrti mezi křesťany," dočítáme se v Palackém. "Není se čemu diviti, že věk, který v bohapustých bojích husitských tolik byl vyvedl na odiv ukrutností a šeredností neslýchaných, vzbudil také myslitele zbožného, aby protestoval srdnatě proti samému pramenu, z kteréhož neřesti prýštily. On prolévání krve pokládal za hřích a ohavnost bez výjimky, netoliko tomu, kdo mocí a pychem zdvihal se k útoku, ale i tomu, kdo mocí se bránil. Všecky bojovníky nazýval násilníky, zabíječe, vražedníky a roty bezbožné, nevyjímaje z kletby své ani stavu rytířského, pokud tento sobě za povolání kladl vedení války." Sám Chelčický toto svoje přesvědčení podpírá slovy opravdu tvrdými až jadrnými: "Odvolal-li Bůh přikázání svá: nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš, neučiníš násilí bližnímu? A když jich neodvolal, neklamou-li mistři a kněží lid, omlouvajíce hříchy takové? Všichni, kdo to činili (ani mistra Jana Husa přitom nevyjímaje), pili z vína kurvy veliké, jímž jest napájí všecky národy, takže ve tráveninách jejích bloudí všickni. Ovšem já to vím, že mistr Hus sám od sebe, připravuje se k mučednictví, nevyvodil by takových běhů bojovných. Ale mistr Jakoubek kaceřoval mě ve svém pokoji v Betlémě v čase, kdy zbito v Praze mnoho lidu z obou stran, řka: já nemohu jim svědomí činiti z těch zabití. Odkud to pije ten muž postavy posvátné? Byl by se osopil na každého, kdož by v pátek snědl jelito svinní, a teď nemůže vylití krve člověčí svědomí činiti! Vším tím horlením proti právu a obyčeji války vůbec dělil se Chelčický ne od Říma toliko a Prahy, ale také od sekty táborské a sirotčí a neměl za živobytí svého nežli skrovný počet přívrženců, kterým dáváno jméno bratří chelčičtí. Neboť zamítaje všecko užívání moci světské co pohanství, nerozmýšlel se přiznati se k nejkrajnějším z nauky své vývodům. Učedníci jeho měli netoliko neužívati moci ani přísahy, nebývati úředníky a soudci, aniž kterakkoli účastniti se moci a moudrosti světské, ale také snášeti měli všecka bezpráví pokorně a trpělivě, neuplácejíce nikomu zlým za zlé, nemstíce se, nereptajíce ani zlořečíce; měliť prý připodobniti se Kristu, kterýžto podle té povahy, že ovce jest pokorná, krotká a nemstivá, ráčil se k ní přirovnati sám, a veden jsa na zabití, jako ovce neotevřel jest úst svých, když jej těžce střihli na kříži, ale oněměl jest." Autor: Josef Veselý ....
"Kázání na biblické texty L 5, 1-11, J 21, 1-15: Dva texty z Bible, oba z evangelií, jsou si velmi podobné. Hlavním motivem je "zázračný rybolov": rybáři loví a nic neuloví. Přijde Ježíš, něco řekne a ryby "berou" jako nikdy předtím. Druhým společným motivem je to, co Ježíš říká po zázračném rybolovu. Tak se prozradí, že důležité bylo něco jiného než zázračný rybolov. Ale tím podobnosti končí a začínají rozdíly. Který rozdíl v příbězích je největší? V tom, kdy se rybolov koná. Ten první na počátku Ježíšovy veřejné činnosti, druhý o několik let později, ale hlavně až po Velikonocích. Co všechno se za tu dobu změnilo, co všechno učedníci prožili! Nebylo to vždy příjemné, došlo také na zradu, zatčení, nakonec i na ukřižování jejich Mistra. První rybolov je vlastně první setkání Ježíše s těmihle rybáři, budoucími učedníky. Trochu divné: zázrak a potom povolání k nějakému úkolu. Hlavně však v té chvíli nikdo netuší, že za nějaký čas, po Velikonocích, se skoro doslova příběh bude opakovat. Bude to vypadat skoro jako déja vu, rozpomenutí se. Nebo dramata Václava Havla, kde se také jedna scéna několikrát opakuje, ale trochu jinak, aby si divák uvědomil, že se něco a co se změnilo. Vzpomenou si učedníci podruhé na to, jak to bylo poprvé? Dnes začíná předvelikonoční období. Za šest týdnů bude Velký pátek, neděle Vzkříšení, budeme o půldruhého měsíce starší, zkušenější. Šest postních týdnů je příležitost hledat a pochopit, oč jde o Velikonocích, v křesťanské víře a také v církvi. O ní se dnes mluví v souvislosti s vracením majetku, pak se právem přemýšlí i o tom, proč tu církev je. Dobrou odpověď dá třeba právě dnešní příběh o rybolovu. Však ti rybáři z obou příběhů jsou první církev! Vyprávění první: Ježíš učí zástupy, lidí je mnoho, takže se hodí improvizovaná tribuna z lodi rybáře Šimona. Lidi Ježíše poslouchají rádi, je zajímavý, oni jsou na toulavé kazatele zvyklí. Možná také posluchači ještě neslyšeli Ježíše mluvit o pokání, o tom, že by se měli změnit, přemýšlet, co dělají špatně. Že by se měli postit, něco si odepřít ne kvůli dietě, ale na znamení vděčnosti. Možná s tím Ježíš zatím počkal. Nebo to posluchači raději přeslechli, neposlouchá se dobře, že člověk něco dělá špatně. Najednou je konec kázání. Možná je to praktická ukázka, možná bylo kázání o tom, co je království Boží a Ježíš se rozhodne svá slova ilustrovat scénicky. Řekne: "Zajeďte na hlubinu a spusťte sítě k lovu". Rybář Šimon však nyní přizná, že chytali ryby neúspěšně celou noc, nedařilo se, neměli štěstí... Tohle zná každý, každý trochu jinak, ale vlastně stejně: člověk potřebuje úspěch, výsledek své práce a celého života. Chce, aby mu "dopadlo" manželství, aby dobře vychoval děti, chce vidět výsledky svých rozhodnutí. A někdy to prostě nevychází. V té chvíli je nejdůležitější, co rybář Šimon dodá: "Přesto, že jsme celou noc nic nechytli, na tvé slovo spustím sítě. Na tvé slovo, Mistře! Přestože o tobě zatím moc nevím, věřím ti." Pak se stane, co se stane - plná síť. Jak to Ježíš udělal, nevím, ale moc mě to nezajímá. To se někdy stává, že člověk něco zkouší desetkrát a pořád nic a nejednou to jde. Důležitější je, jak na to člověk zareaguje. Někdo si jen řekne "to jsem blázen" (a má pravdu), jiný "jsem dobrej, holt kdo umí, umí" (to je ještě větší blázen) a někdo si řekne "to je dobře, jsem rád, mám radost" (to je dobrá reakce) a ještě jiný "mám radost, ještě že mám komu poděkovat, děkuji Hospodine, Pane Bože" (to je reakce nejlepší). Rybář Šimon se lekne. To přece není normální, takhle lovit ryby. "Kdo je ten Ježíš, který tady káže lidem a přitom 'umí' takovéhle kousky? Já nejsem hoden být nablízku nebe. Nejsem anděl." Tak rybář raději říká: "Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný." Šimon měl strach právem. Protože - hříšný nehříšný - dostal úkol. Že byl hříšný, jak sám říká, víme i my, o jeho chybách zůstalo dost svědectví v Bibli, byl nedůvěřivý, nechápavý, ustrašený. Ale ví a přizná to. Tomu se říká pokání. Nejdůležitější však je, jaký záměr s tím hříšným a kajícím se Šimonem měl Ježíš. Dává mu "podezřelý" úkol: "Od teď budeš lovit lidi." Vypadá to jako výzva k nějakému zotročování lidí, manipulaci? Lidi loví otrokáři, diktátoři, sektáři - a tady k tomu Ježíš vybízí Šimona, který se jmenuje také Petr, je jedním z prvních křesťanů, dokonce o něm někteří řeknou, že byl prvním papežem, a má lovit lidi? Takže církev se má snažit o co největší expanzi, aby všichni byli křesťany, chtě nechtě, padni komu padni, nechceš - musíš? Ale vždyť spolu musíme i chceme žít na jedné planetě černí i bílí i žlutí, křesťané, židé, muslimové, chceme se navštěvovat, jezdit k sobě na dovolenou, bydlet, kde si vybereme my i ti druzí, chceme si vzájemně prodávat a nakupovat své zboží, nechceme se utiskovat, nebo ano? Přece nikdo nemůže, nesmí chtít "lovit lidi"! Ale také to může být síť záchranná. Pak se tomu většinou neříká lovení. Ačkoli když ztroskotá loď nebo letadlo, záchranné síly také loví ty, kteří přežili! To je něco jiného - záchranné lovení. Petr Chelčický o tom napsal celou knihu - vzpomínáte ze školy, jak se jmenovala? "Sieť viery pravé", Síť víry, to je ta dobrá záchranná síť. Není to síť církve, past na chudáky, kteří nestačili rychle utéct. Je to síť víry, síť vztahů i hodnot, aby život nepadl do propasti nebo neuletěl do iluzí. Šimon Petr a s ním i celá církev si mohou a mají často připomínat, co tenhle úkol znamená a co ne. Hlavní tady nejsou ani schopnosti a síly, ani lidské plány. Ukazuje to zázračný rybolov: celou noc lovili a nic neulovili. Až na jeho slovo spustili sítě - a hle... To je církev: ne společnost lidí, která se stará sama o sebe, která se snaží jako jiné firmy rozmnožit počet svých klientů a svůj majetek. Církev do života vyvolává Ježíše Krista, nikoli lidské ambice. To on řekl: "Pojďte za mnou, následujte můj příklad, můj cíl, mé hodnoty. Pojďte a dívejte se, jak já žiji, co učím, říkám, jak se modlím. Jaký vztah mám ke druhým lidem i k sobě samému, k majetku, ke smrti. Učte se ode mne, na čem záleží a na čem ne." Církev je prostředí víry, naděje a lásky, nabízené všem, kteří cítí, že bez tohoto základu něco v životě schází. Církev není síť z provazů, z níž není úniku, nýbrž síť vztahů, kde se daří odpuštění, trpělivosti, toleranci i obětavosti. Církev není nutnost, nýbrž možnost. Jestli ji tu Pán Bůh nebude potřebovat, zmizí a nepomůžou jí žádné majetkové restituce. Jestli tu být má, neohrozí ji ani největší chudoba, ani nepochopení těch, kteří by ji chtěli vydávat za svaz zahrádkářů, spolek přátel Boha. Neohrozí ji ani pomluvy a dokonce ani její chyby, kterých má jako ten Šimon... O tom, jaká je církev možnost, mluví jedna stará písnička. Prý je to jedna z nejznámějších křesťanských písniček na světě. Zpívají ji skoro všichni zpěváci, má podobu klasickou, jazzovou i rockovou. Přesto si na ni troufneme i my s mladými lidmi s kytarou a klávesami, protože nejlepší z českých textů mluví o tom, co nabízí Ježíšovo slovo, víra a tím (snad) i církev: "Jak vzácnou přízeň dáváš nám, jak vzácný dar bídným, prázdný svět náš za svůj máš, slepým výhled vrátíš. Hlas tvůj nám dává bázeň tvou, hlas tvůj náš strach vzdálí, Prázdný svět za svůj dál máš, slabým víru vrátíš, lačným chléb a víno dáš." Před Velikonocemi prožili rybáři - učedníci příběh, ve kterém je Ježíš zavolal a nabídl jim nové pojetí života. Pak přišly Velikonoce. Tehdy to však vypadalo, že všechno, co Ježíš přinesl, evangelium, víra i církev, se propadlo do naprostého krachu. Mluvil o záchranné síti - církvi, rozpadla se strachem učedníků. Mluvil o lásce - sám skončil lidskou nenávistí. Mluvil o pravdě - sám podlehl lži svých nepřátel. O věčném životě a - ukřižován zemřel. Větší propad si nikdo neumí představit. Celoživotní bankrot. V té chvíli nastává to "déja vú" učedníků. Zase jdou lovit ryby, skoro ve stejné sestavě jako tenkrát. Vracejí se ke své původní práci, o níž si před Velikonocemi mysleli, že ji nadobro opustili. Nic se nezměnilo, prosnili sen o spasení, ale nakonec zvítězila realita života. Tak to chodí. A zase celou noc lovili a nic neulovili. Nedařilo se, neměli štěstí... Tak dobře to známe, toužíme po úspěchu, výsledcích své práce a svého života, ... ale to už jsme jednou říkali... Teď se na břehu objeví muž, nikdo neví, kdo to je. Má hlad, chce najíst. Ale oni nic neulovili. Muž na ně zavolá: "Hoďte síť na pravou stranu". Možná si teď Šimon vzpomněl na ten rybolov před Velikonocemi, a raději už nic neříkal. Ale hodil síť, podle slov toho muže. Tenkrát řekl "na tvé slovo spustím sítě", teď neříká nic, ale zase to zkusí. Po všem, co se stalo, po Velikonocích, které znamenaly krach až na dno, poté, co zvítězila realita života (nic nechytili celou noc) to zkusí ještě jednou. Tohle je víra! "Na tvé slovo to ještě jednou zkusím..." Jestliže se v Bibli mluví o tom, že křesťanská víra má být jako víra dětí, pak víra není naivní, natož infantilní. Nezakrývá oči před realitou, nebojí se klást si otázky, nebojí se pochyb, aby člověka neroztrhaly. Ne, víra vidí realitu (nic jsme nechytili), vidí i Velikonoce (byl ukřižován, umřel a byl pohřben). Ale přes tuto realitu, kterou vidí ostře, navzdory jí, to zkusí znovu. Na jeho, Kristovo slovo. To je víra. Když za chvíli zase, jako tenkrát, nemohli síť vytáhnout, jak byla plná, jeden z rybářů poznal, kdo na břehu stál a mluvil. A řekl to Šimonovi. Tomu, který tenkrát řekl "odejdi ode mne, Pane, neboť jsem hříšný". Ten to teď zkrátí: vrhne se do vody a "brodí se". Ekumenický překlad říká, že se brodí k Ježíšovi, ale originál o tom nic neví. Myslím, že - ve shodě s originálem - se Petr brodí spíš pryč strachy, protože ví, že je pořád hříšný, zradil, zapřel, a i teď má spoustu pochyb. Pryč raději, ať mu toho obtížného Ježíše nic nepřipomíná! Ale příběh tu nekončí. Naopak, to hlavní teprve přijde. Protože Vzkříšený Ježíš Petra zavolá a třikrát se ho zeptá, jestli ho miluje. On třikrát odpoví, kladně, i když ví, že Ježíš ví, že je hříšný, i když sám zná své otázky, pochyby, svou nevěru i malověrnost. A Ježíš mu třikrát potvrdí, že to, co tenkrát řekl o církvi, platí. Předtím to znělo "budeš lovit lidi", teď jinak: "pas mé beránky". Ne, církev nevznikla z kvalit Šimona Petra nebo někoho jiného. A víra není jen pro ty dobré, věrné a stálé. A slovo Ježíšovo není jen pro ty "nábožensky založené". Církev se rodí jen z toho, že člověk uslyší Ježíšovo "zkus to ještě jednou". Život má smysl nejen tehdy, když se člověku daří. A má smysl být záchrannou sítí pro všechny, kteří ji zrovna potřebují - a kdo někdy, dříve nebo později, nepotřebuje podržet, vynořit, nadechnout? Církev se nerodí z podnikatelských ani politických ambicí, z fanatismu, z dotací ani z marketingu. "Zkus to ještě jednou!" A to platí nejen pro celou církev, ale pro každého člověka. Až se mně zase nebude dařit, až zase budu celou noc nebo celé dny usilovat o něco dobrého, nejen pro sebe, ale pro někoho druhého, možná uslyším: "zkus to ještě jednou". Možná půjde i o moje manželství, možná o výchovu mých dětí, možná o to, nenaštvat se, neztratit trpělivost, nehodit flintu do života - v práci, s kolegy, v sousedství. Možná půjde o celou společnost, aby se v ní objevilo víc radosti, naděje, víc ducha. A zazní přitom "zkus to ještě jednou". Jediným úkolem církve je toto slyšet a posílat dál. Rukama i slovem. Postní období je možností to promyslet a ujasnit si, co to znamená pro mě a třeba i pro celou církev. Dvojpříběh o zázračném rybolovu k tomu přináší velkou jistotu: Ten hlas "hoďte síť na druhou stranu" nebo "zkus to ještě jednou" neumlčí ani Velký Pátek a ukřižování, ani smrt Ježíšova, strach učedníků - církve, ani nic jiného. Naopak, o Velikonocích se ukáže, že na tohle Boží "zkus to ještě jednou" nic a nikdo nemá. Skoro si myslím, že není nikoho na světě, kdo by tuhle zprávu nepotřeboval. Alespoň někdy. Ale vlastně pořád. Amen. Kázání faráře Pavla Klineckého ve sboru Českobratrské církve evangelické v Praze 10 - Strašnicích, z něhož 10. února 2008 vysílal Český rozhlas přímý přenos bohoslužby. ....
Reprodukce kresby Mistra Bílka, Petr Chelčický- Masarykův dům .
....
.
.... |
|
10/2012, lada moses